Strategie konzervace sbírkových předmětů: Zásady dlouhodobé péče o sbírky muzejní povahy

„Strategie konzervace sbírkových předmětů: Zásady dlouhodobé péče o sbírky muzejní povahy“ vychází z návrhu rámcových standardů kvalifikované péče o sbírky muzejní povahy v oblasti konzervování-restaurování, které byly zpracovány formou „Strategie konzervace sbírek“ Metodickým centrem konzervace Technického muzea v Brně ve spolupráci s Komisí konzervátorů-restaurátorů Asociace muzeí a galerií České republiky, z. s., a schváleny na jejím plenárním zasedání dne 9. září 2019 v Rožnově pod Radhoštěm.

Revidovaná verze „Strategie konzervace sbírkových předmětů: Zásady dlouhodobé péče o sbírky muzejní povahy“ byla odsouhlasena jako prováděcí materiál k „Dokumentu o profesi konzervátora-restaurátora“ z roku 2011 na plenárním zasedání Komise konzervátorů-restaurátorů AMG dne 10. září 2025 v Olomouci a schválena na jednání Senátu AMG dne 7. října 2025 v Praze.

„Strategie konzervace sbírkových předmětů“ stanovuje zásady dlouhodobé péče o sbírky muzejní povahy v souladu s „Dokumentem o profesi konzervátora-restaurátora“ z roku 2011 a platnou legislativou České republiky . Cílem této strategie je minimalizovat poškozování či znehodnocování sbírkových předmětů tak, aby bylo zajištěno jejich trvalé uchování ve veřejném zájmu pro současné i budoucí generace. Za tímto účelem je žádoucí uplatňovat v muzeu, galerii či jiné sbírkotvorné instituci (dále jen „muzeu“) následující přístupy a zásady komplexní péče o sbírky muzejní povahy (dále jen „sbírky“).

1. Obecné zásady

1.1. Základním nástrojem pro ochranu sbírek je uplatňování účinné „Strategie konzervace sbírkových předmětů“ vymezující způsob a postup jejich dlouhodobé péče prostřednictvím souboru opatření preventivní konzervace, sanační konzervace a restaurování včetně pravidelného školení zaměstnanců muzea. Cílem „Strategie konzervace sbírkových předmětů“ je nalézt rovnováhu mezi požadavky na jejich ochranu, uchovávání a využívání formou výzkumu, komunikace, vystavování a vzdělávání, a to vše v souladu s ekonomickými možnostmi a dlouhodobou udržitelností.

1.2. „Strategie konzervace sbírkových předmětů“ rozpracovává zejména oblasti monitoringu a vyhodnocování stavu sbírek, řízení jejich rizik a bezpečnosti, preventivní konzervace, sanační konzervace a restaurování včetně rozvíjení a udržitelnosti komplexní péče.

1.3. Metody preventivní konzervace jsou uplatňovány přednostně před intervenčními sanačními postupy, jelikož v případech, kdy je to možné, jsou sbírky chráněny omezením rizik jejich poškozování účinněji než ošetřením na základě přímých zásahů.

1.4. Muzeum stanoví odpovědného pracovníka pro zpracování zastřešující “Strategie konzervace sbírkových předmětů“, která bude zahrnovat preventivní a nápravná opatření, jejich plánování a postup realizace.

1.5. V rámci uplatňování účinné „Strategie konzervace sbírkových předmětů“ musí být zajištěno, aby muzeum disponovalo konzervátorem-restaurátorem s odpovídajícím vzděláním a praxí.

2. Sledování stavu sbírky

2.1. Odpovědní zaměstnanci ve spolupráci s konzervátory-restaurátory pravidelně monitorují a kontrolují stav sbírek, dokumentují změny jejich stavu a identifikují sbírkové předměty vyžadující konzervační zásah. Četnost prohlídek je dána pravidelnou inventarizací, ale odvíjí se též od citlivosti a zranitelnosti jednotlivých předmětů a míry rizik při jejich deponování, vystavování a jakékoliv manipulaci.

2.2. Sbírkové předměty zvláště citlivé na okolní vlivy, nestabilní nebo nebezpečné a potenciálně ohrožující ostatní sbírky jsou průkazně identifikovány, zaznamenány a označeny. Zaměstnanci muzea dodržují odpovídající postupy a pokyny týkající se vhodné manipulace, vystavování, transportu a péče o tyto identifikované sbírkové předměty.

2.3. Muzeum si je vědomo, že různé způsoby využívání sbírkových předmětů mohou mít za následek změnu jejich stavu. Rizika nežádoucích změn je ale nutné neustále minimalizovat používáním osvědčených postupů a materiálů správné konzervátorské praxe během uchovávání sbírkových předmětů, výzkumu (včetně odběru vzorků), komunikace (včetně vystavování, manipulace a transportu) a vzdělávání. V rámci dočasného přenechání sbírkových předmětů jiné právnické nebo fyzické osobě má mít muzeum zpracovaný protokol o stavu sbírkového předmětu, tzv. „Condition report“.

3. Řízení rizik a bezpečnost sbírek

3.1. Veškeré činnosti při využívání sbírkových předmětů, jako je výzkum, komunikace, vystavování a vzdělávání, představují potenciální riziko ohrožující jejich fyzický stav a celkovou životnost.

3.2. Povinností muzea je neustále monitorovat a zmírňovat možná rizika ohrožující sbírkové předměty na takovou úroveň, při které bude zajištěna jejich ochrana i přístupnost sbírky pro její využívání.

3.3. Řízení rizik zahrnuje poskytování odpovídajících školení zaměstnancům muzea, sledování stavu sbírek, zajištění postupů pro zaznamenání změn stavu sbírek a dodržování plánu ochrany kulturních statků a prevence v muzeích.

4. Preventivní konzervace

4.1. Muzeum si je vědomo toho, že preventivní konzervace je dlouhodobě nejhospodárnějším a nejúčinnějším způsobem péče o sbírky. To zahrnuje opatření k eliminaci či minimalizaci jevů vedoucích k poškození nebo degradaci sbírkových předmětů. Uvedená opatření jsou součástí zpracovaného „Plánu preventivní konzervace sbírkových předmětů“ muzea.

4.2. Muzeum si je vědomo toho, že konstrukčně vhodné, bezpečné a udržované budovy včetně infrastruktury jsou zásadní pro dlouhodobé uchovávání sbírkových předmětů v jejich dobré kondici. Informace o jejich aktuálním stavu budovy má mít muzeum zpracováno ve standardizovaném protokolu, tzv. „Facility reportu“.

4.3. Muzeum optimalizuje místa a kapacitu všech úložných prostor a depozitářů, a to prostřednictvím vhodně zvolených úložných systémů, které zajistí flexibilní, bezpečné a odpovídající uchovávání sbírkových předmětů.
4.4. Muzeum stanoví pokyny týkající se vhodných podmínek prostředí, ve kterých budou sbírkové předměty uchovávány, zpracovávány, vystavovány a přepravovány. Tyto pokyny musí být v souladu s platnou legislativou a odpovídajícími standardy správné praxe, tzv. „Best practice“.

4.5. Parametry klimatických podmínek prostředí (zejména teploty a relativní vlhkosti vzduchu) jsou průběžně monitorovány, vyhodnocovány a uchovávány. Na základě jejich pravidelného hodnocení jsou realizována nápravná opatření pro zlepšení podmínek prostředí. Jakýkoliv přesun sbírkových předmětů musí probíhat v podmínkách odpovídajících místu jejich dlouhodobého uchovávání nebo případně vést ke zlepšení těchto podmínek.

4.6. Veškeré obalové a úložné materiály používané ve spojení se sbírkovými předměty nebo v jejich těsné blízkosti musí odpovídat schválenému standardu.

4.7. Sbírkové předměty jsou vystavovány za využití přirozeného i umělého osvětlení. Kategorizovány a roztříděny jsou podle jejich citlivosti na světlo. Intenzita osvětlení a doba expozice musí být minimalizovány tak, aby byly sníženy na minimum nevratné změny na sbírkových předmětech, jako je vyblednutí nebo jejich další poškození. Během vystavování a uchovávání by na sbírkové předměty nemělo dopadat žádné nadbytečné záření (například ultrafialové), které není součástí viditelného spektra záření. Sledované parametry osvětlení musí být v souladu se schválenými standardy.

4.8. Riziko kontaminace prachem a dalším znečištěním je snižováno na základě pravidelného úklidu prováděného adekvátně proškoleným personálem, dále vhodného úložného a výstavního systému, filtrace cirkulujícího vzduchu a údržby budov.

4.9. Muzeum si je vědomo, že v prostředí, kde se nachází sbírkové předměty, může dojít k výskytu škodlivých organismů. Za tímto účelem procházejí sbírkové předměty zavedenými karanténními postupy. Úroveň výskytu biologických škůdců musí být regulována na základě pravidelného úklidu prováděného adekvátně proškoleným personálem, včetně osvědčených postupů integrované ochrany před škůdci, tzv. “Integrated pest management“, s preferencí netoxických postupů. Zaměstnanci jsou povinni informovat odpovědné pracovníky muzea o okamžitých a potenciálních hrozbách biologických škůdců.

4.10. Sbírkové předměty musí být chráněny před vibracemi nebo otřesy při vystavení, uchovávání a přepravě.

4.11. Manipulace se sbírkovými předměty je zajišťována adekvátně proškolenými pracovníky, kteří jsou k tomu způsobilí a jsou si vědomi možných rizik ohrožujících jak je samotné, tak i sbírkové předměty.

5. Sanační konzervace a restaurování

5.1. Sanační konzervace a restaurování (obecně přímý zásah) mohou být provedeny za účelem fyzické stabilizace sbírek a zlepšení jejich srozumitelnosti. Za tímto účelem zpracuje muzeum „Plán sanační konzervace a restaurování“, který je pravidelně vyhodnocován a aktualizován.

5.2. Hlavním cílem přímého zásahu je prodloužit životnost sbírkových předmětů při současném zachování jejich komplexní hodnoty a autenticity.

5.3. Sbírkové předměty vyžadující naléhavé ošetření z důvodu jejich poškození či hrozící ztráty, nebo pokud je vyžadováno jejich zpřístupnění pro veřejný či vědecký účel, musí být přednostně ošetřeny před předměty, které jsou stabilní a nejsou požadovány pro okamžité využití.

5.4. Přímý zásah musí být odsouhlasen po vzájemné dohodě s konzervátorem-restaurátorem a příslušným odpovědným pracovníkem (zpravidla kurátorem sbírky) a s přihlédnutím k účelu, pro který může být předmět dále užíván.

5.5. Sanační konzervaci a restaurování (přímý zásah) musí provádět kvalifikovaný konzervátor-restaurátor v souladu s osvědčenými postupy, standardy a etickými kodexy.

5.6. V případě, že v muzeu není k dispozici kvalifikovaný konzervátor-restaurátor, mohou být tyto práce sjednány dodavatelskou činností. Odpovědný pracovník muzea zodpovídá za organizaci a dohled nad všemi dodavateli. Odborný dohled může provádět pouze ve spolupráci s konzervátorem-restaurátorem.

5.7. Veškeré přímé zásahy prováděné na sbírkových předmětech musí být zaznamenány v konzervátorsko-restaurátorské dokumentaci, která je v muzeu trvale uchovávána.

5.8. V rámci přímých zásahů jsou přednostně používány ověřené materiály a metody, které neznehodnocují budoucí konzervaci, vědecké zkoumání či komplexní hodnotu sbírkových předmětů.

6. Rozvoj

6.1. V rámci činností muzea je žádoucí nadále zlepšovat své standardy a efektivitu v oblasti konzervace sbírkových předmětů prostřednictvím vzdělávání a rozvoje zaměstnanců, vlastního výzkumu a vzájemně prospěšných partnerství s externími jednotlivci, institucemi, zájmovými skupinami apod.

6.2. V rámci činností muzea jsou aktivně sdíleny odborné znalosti a zkušenosti v oblasti konzervace sbírkových předmětů.

7. Udržitelnost

7.1. V rámci uplatňování „Strategie konzervace sbírkových předmětů“ jsou upřednostňovány takové postupy a opatření, které jsou dlouhodobě provozně udržitelné z hlediska šetrného využívání energií, materiálních a personálních kapacit a dalších zdrojů.

7.2. V rámci činností muzea jsou upřednostňovány materiály a postupy, které nepředstavují dle současných znalostí zdravotní nebo ekologická rizika. V zájmu ochrany kulturního dědictví je však možné v konkrétních případech uplatnit adekvátní výjimky.

Vysvětlení základních termínů

Ochrana sbírek patří mezi základní poslání muzeí; jedná se o soubor opatření zajištujících ochranu sbírek před krádežemi, vloupáním, poškozením, nepříznivými vlivy; rovněž zahrnuje preparaci, konzervování a restaurování včetně vedení sbírkové evidence a další úkony vycházející ze zákona č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a změně některých dalších zákonů, a souvisejících předpisů v platném znění.

Sbírka muzejní povahy je sbírka, která je ve své celistvosti významná pro prehistorii, historii, umění, literaturu, techniku, přírodní nebo společenské vědy; tvoří ji soubor sbírkových předmětů shromážděných lidskou činností [zákon č. 122/2000 Sb.].

Sbírkový předmět je věc movitá nebo nemovitost nebo soubor těchto věcí, a to přírodnina nebo lidský výtvor [zákon č. 122/2000 Sb.].

Konzervace je zastřešující označení pro konzervaci preventivní i sanační a pro restaurování; zahrnuje veškerou péči o předměty kulturního dědictví za účelem zachování jejich komplexní hodnoty. Nedílnou součástí konzervace je průzkum [Dokument o profesi konzervátora-restaurátora, 2011].

Preventivní konzervace je soubor opatření, jejichž cílem je zpomalení poškozování a omezení možných rizik pro předměty kulturního dědictví prostřednictvím systému pravidelných kontrol
a nepřímých zásahů, tj. zejména optimalizací podmínek při uložení, prezentování a manipulaci. Preventivní konzervací se snižují zmíněná rizika pro celé sbírkové fondy, proto se jedná o hospodárný a efektivní nástroj ochrany sbírek. V rámci rozhodovacího procesu při navrhování postupu konzervace nesmí konzervátor-restaurátor opomenout všechny nástroje preventivní konzervace. Ta je uskutečňována všemi muzejními pracovníky za přispění kolegů z jiných vědních oborů i veřejnosti. Konzervátor-restaurátor navrhuje opatření preventivní konzervace a dohlíží nad jejím správným plněním [Dokument o profesi konzervátora-restaurátora, 2011].

Sanační konzervace spočívá v ochraně hmoty a konstrukce předmětu kulturního dědictví pomocí systémů přímých zásahů stabilizujících jeho fyzický stav. Při práci musí být upřednostňovány technologie, které minimálně narušují komplexní hodnotu předmětu [Dokument o profesi konzervátora-restaurátora, 2011].

Restaurování je činnost, která interpretuje celistvost-integritu předmětu kulturního dědictví na určitém známém stupni jeho historického vývoje. Hlavním cílem je dosažení srozumitelnosti předmětu. V určité míře tak dochází k obnovení dřívější estetické, technické, hudební aj. funkčnosti-účinnosti předmětu. Restaurování zahrnuje nejen doplňování chybějících či silně poškozených prvků, ale také odstranění těch nepůvodních prvků, které srozumitelnost nebo funkčnost-účinnost předmětu omezují [Dokument
o profesi konzervátora-restaurátora, 2011].

Konzervátor-restaurátor je vzdělaný, kvalifikovaný a zkušený profesionál schopný provádět komplexní zásahy na předmětech kulturního dědictví při dodržování zásad „Dokumentu o profesi konzervátora-restaurátora“ [Dokument o profesi konzervátora-restaurátora, 2011].

Komplexní hodnota (muzealita) předmětu kulturního dědictví vyjadřuje jeho kvalitu jako nositele souboru všech autentických informací, emocionálních a racionálních, které je možné dnes či v budoucnu identifikovat. Jako taková je hlavním předmětem ochrany u kategorie muzejních sbírkových předmětů. Součástí komplexní hodnoty je i výpovědní hodnota předmětu [Dokument o profesi konzervátora-restaurátora, 2011].

Standardy jsou soubor pravidel a návodů, které jsou vytvořeny s ohledem na správnou praxi, tzv. “Best practice“ v daném oboru.