Émail champlevé / Jamkový email

Champlevé je druhá nejstarší emailová technika, pro kterou se v češtině běžně používá i termín jamkový email/smalt. Champlevé zdánlivě připomíná cloisonné, ale jeho způsob provedení je odlišný. Do základní kovové desky se vyhloubí jamky rytím nebo se připraví přímo odlitím do formy či leptáním. Celkový výsledek působí jemnějším dojmem než cloisonné výrobky. Kov i smalt jsou po vypálení zabroušeny do hladka, takže tvoří jednu rovinu. Použitý kovový materiál musí být podstatně silnější (tloušťky cca

3 až 5 mm) než u cloisonné. Používá se převážně měď a její slitiny (zejména bronz), jelikož při klasickém champlevé obsahujícím zejména opakní smalty by drahé podkladní kovy nevynikly. Časté je ale zlacení okolních nenasmaltovaných ploch.

Champlevé smalty aplikované na bronzu jsou známé již u Keltů. Jedny z nejranějších dokladů champlevé pocházejí též ze starověké Núbie. Pro keltské a galské champlevé předměty je charakteristický bronzový základ, který byl obvykle předem odléván a poté smaltován. Na našem území se rovněž dochovala řada nálezů s emailovou výzdobou z oblastí osídlených Kelty, kteří se svými výrobky pronikali v rámci římského impéria. Největší rozkvět champlevé smaltů je kladen do románského období. Dvě nejvýznamnější centra se nacházela ve francouzském Limoges a na území vymezeném povodími řek Rýn, Máza a Mosela. Pro smalty z této lokality se používá termín mosanský smalt a patří k nim i relikviář svatého Maura. Románské relikviáře zdobené champlevé emaily představují jeden z vrcholů v dějinách emailu a zároveň jsou to jedny z nejvýjimečnějších uměleckých předmětů, které se ze středověku dochovaly. Jamkový smalt se později rozšířil i v Japonsku a Číně.


CO JE TO SMALT /EMAIL ZÁKLADNÍ EMAILÉRSKÉ TECHNIKY SMALT V TECHNICKÝCH OBORECH A PRŮMYSLU EXPERIMENTÁLNÍ REKONSTRUKCE EMAILÉRSKÝCH TECHNIK PRVKOVÉ SLOŽENÍ SMALTU ENAMELLING LITERATURA		Émail champlevé / Jamkový email Champlevé je druhá nejstarší emailová technika, pro kterou se v češtině běžně používá i termín jamkový email/smalt. Champlevé zdánlivě připomíná cloisonné, ale jeho způsob provedení je odlišný. Do základní kovové desky se vyhloubí jamky rytím nebo se připraví přímo odlitím do formy či leptáním. Celkový výsledek působí jemnějším dojmem než cloisonné výrobky. Kov i smalt jsou po vypálení zabroušeny do hladka, takže tvoří jednu rovinu. Použitý kovový materiál musí být podstatně silnější (tloušťky cca 3 až 5 mm) než u cloisonné. Používá se převážně měď a její slitiny (zejména bronz), jelikož při klasickém champlevé obsahujícím zejména opakní smalty by drahé podkladní kovy nevynikly. Časté je ale zlacení okolních nenasmaltovaných ploch. Champlevé smalty aplikované na bronzu jsou známé již u Keltů. Jedny z nejranějších dokladů champlevé pocházejí též ze starověké Núbie. Pro keltské a galské champlevé předměty je charakteristický bronzový základ, který byl obvykle předem odléván a poté smaltován. Na našem území se rovněž dochovala řada nálezů s emailovou výzdobou z oblastí osídlených Kelty, kteří se svými výrobky pronikali v rámci římského impéria. Největší rozkvět champlevé smaltů je kladen do románského období. Dvě nejvýznamnější centra se nacházela ve francouzském Limoges a na území vymezeném povodími řek Rýn, Máza a Mosela. Pro smalty z této lokality se používá termín mosanský smalt a patří k nim i relikviář svatého Maura. Románské relikviáře zdobené champlevé emaily představují jeden z vrcholů v dějinách emailu a zároveň jsou to jedny z nejvýjimečnějších uměleckých předmětů, které se ze středověku dochovaly. Jamkový smalt se později rozšířil i v Japonsku a Číně. Příklady artefaktů zdobených touto emailérskou technikou: Relikviář sv. Maura, poč. 13. století, Státní hrad a zámek Bečov nad Teplou, NPÚ Štít z Battersea (Battersea shield), 4.–2. stol. př. n. l., Britské muzeum Verdunský oltář v Klosterneuburgu (1181), autor Nicolas z Verdunu, 13. století Relikviář Tři králů autor Nicolas z Verdunu, 13. století

Audiovizuální dokument vznikl jako výstup výzkumného cíle podpořeného z prostředků Institucionální podpory DKRVO Ministerstva kultury ČR. © Technické muzeum v Brně, 2017.